A jsme u konce. Už nemám v rukávu žádné větší stavitelské akce, o kterých bych mohl psát. Určitě se ale ještě naskytne příležitost sem něco sepsat. Uvidíme. A možná to jednou prodáme a pustíme se do stavby nového domu. Neříkám že ne. Manželka by asi nesouhlasila. Prostě uvidíme.
Ještě bych chtěl ukázat nějaké ty detaily, které jsem v předchozích článcích zmiňoval. Takto jsme například schovali vyústění dešťového svodu ze stříšky nad vchodem. Původně byla trubka zakončena nad říčním kamenivem, ale moc se nám to nelíbilo, tak jsme na to poskládali kamenivo. Nemůžu říct, že by takový kamenný kopeček byl něco krásného, ale vypadá to lépe než čouhající trubka.
Takto vypadá náš chodník za domem – teď už tedy ve skutečnosti ta nopovka takto škaredě nekouká, jelikož jsem ji v mezičase seřízl – a u něj je v trávě „zabudované“ světlo, které nám osvětluje v noci dům.
Ještě jednu (možná pro někoho zajímavou) stavební akci jsem si připravil. U terasy jsme se rozhodli postavit pro děti pískoviště. Rovnou říkám – největší chyba. Nedělejte to. Později vysvětlím proč. Kromě prken na pískoviště, které byly zrovna natřené na kozách, které jsou již mimochodem prodané, můžeme v pozadí vidět podepřené sloupky. Tak nějak se totiž stalo, že jsme to asi při stavbě plotu podcenili a zabetonování sloupků jsme neudělali dostatečné. My totiž máme se sousedy 100% neprůhlednou antracitovou plachtu – kvůli soukromí. Jenže do té se jednoduše opře vítr. Vyřešili jsme to původně tak, že po konzultaci jsme na délku plotu, na kterou by stačilo dát 13 sloupků, dali sloupků 15, tedy o 2 více než bylo potřeba. Jenže to očividně nestačilo, a tak sloupky, které se trochu vyklonily, bylo potřeba obkopat a znovu pořádně obbetonovat. Stane se.
Když byla prkna natřená, přišel na řadu znovu náš šikovný tchán, který mi připravil mnou vymyšlenou konstrukci na složení pískoviště. Předtím bylo ještě samozřejmě zapotřebí železo natřít barvou proti korozi. Montáž probíhala za pomocí nerezových šroubů.
Mnohem náročnější než poskládat pískoviště ovšem bylo vykopat pro pískoviště díru a uložit do ní konstrukci tak, aby přesně navazovala na okolní dlažbu. Vykopat díru bylo sice hodně fyzicky náročné, ale ještě to bylo celkem jednoduché. Nosnou konstrukci pískoviště (což byly vlastně železa, kterými bylo celé pískoviště pospojované) jsem ukládal na dlažbu, která byla podsypaná štěrkem. Dlažbu jsem musel dávat do vodováhy a současně do konkrétní výšky vzhledem k okolní dlažbě. No byla to „zábava“. Ukládání probíhalo asi na pětkrát. Když tohle bylo konečně hotové, hodil jsem pod celé pískoviště ještě plachtu. Nakonec jsme dovezli půl tuny písku.
Možná si říkáte, proč máme v krajích pískoviště tu další dlažbu. Na to totiž navazuje „kryt“ pískoviště. Ten totiž tvoří dřevěný dětský domeček, který do pískoviště zasouváme. Domeček jsme už měli a pískoviště jsme následně vyrobili podle rozměru domečku, aby se do něj přesně vešel. Domeček je ochrana (i když pouze částečná) proti dešti a navíc si v pískovišti mohou děti hrát i v létě, když je venku to nejhorší sluníčko, při které by jinak nebylo úplně dobré pouštět děti ven.
Tak a teď k tomu, proč tohle byl ten nejhorší nápad. Znáte děti. I když možná někdo neznáte. Děti dělají bordel. Dělají ho pořád a pomocí čehokoli. Teď už si snad dokáže každý představit, že písek, jak jsme si bláhově mysleli, nekončí pouze v pískovišti, ale je roznášen po celé terase. Příšerné. Pokud pískoviště, tak někde v rohu pozemku. Daleko od terasy! Pro nás už je bohužel pozdě. Nicméně už máme plány do budoucna. Pískoviště se zasype (hlínou nebo betonem) a nahoru postavíme vířivku! To bude paráda.