Máme hotovo!

A jsme u konce. Už nemám v rukávu žádné větší stavitelské akce, o kterých bych mohl psát. Určitě se ale ještě naskytne příležitost sem něco sepsat. Uvidíme. A možná to jednou prodáme a pustíme se do stavby nového domu. Neříkám že ne. Manželka by asi nesouhlasila. Prostě uvidíme.

Ještě bych chtěl ukázat nějaké ty detaily, které jsem v předchozích článcích zmiňoval. Takto jsme například schovali vyústění dešťového svodu ze stříšky nad vchodem. Původně byla trubka zakončena nad říčním kamenivem, ale moc se nám to nelíbilo, tak jsme na to poskládali kamenivo. Nemůžu říct, že by takový kamenný kopeček byl něco krásného, ale vypadá to lépe než čouhající trubka.

Takto vypadá náš chodník za domem – teď už tedy ve skutečnosti ta nopovka takto škaredě nekouká, jelikož jsem ji v mezičase seřízl – a u něj je v trávě „zabudované“ světlo, které nám osvětluje v noci dům.

Ještě jednu (možná pro někoho zajímavou) stavební akci jsem si připravil. U terasy jsme se rozhodli postavit pro děti pískoviště. Rovnou říkám – největší chyba. Nedělejte to. Později vysvětlím proč. Kromě prken na pískoviště, které byly zrovna natřené na kozách, které jsou již mimochodem prodané, můžeme v pozadí vidět podepřené sloupky. Tak nějak se totiž stalo, že jsme to asi při stavbě plotu podcenili a zabetonování sloupků jsme neudělali dostatečné. My totiž máme se sousedy 100% neprůhlednou antracitovou plachtu – kvůli soukromí. Jenže do té se jednoduše opře vítr. Vyřešili jsme to původně tak, že po konzultaci jsme na délku plotu, na kterou by stačilo dát 13 sloupků, dali sloupků 15, tedy o 2 více než bylo potřeba. Jenže to očividně nestačilo, a tak sloupky, které se trochu vyklonily, bylo potřeba obkopat a znovu pořádně obbetonovat. Stane se.

Když byla prkna natřená, přišel na řadu znovu náš šikovný tchán, který mi připravil mnou vymyšlenou konstrukci na složení pískoviště. Předtím bylo ještě samozřejmě zapotřebí železo natřít barvou proti korozi. Montáž probíhala za pomocí nerezových šroubů.

Mnohem náročnější než poskládat pískoviště ovšem bylo vykopat pro pískoviště díru a uložit do ní konstrukci tak, aby přesně navazovala na okolní dlažbu. Vykopat díru bylo sice hodně fyzicky náročné, ale ještě to bylo celkem jednoduché. Nosnou konstrukci pískoviště (což byly vlastně železa, kterými bylo celé pískoviště pospojované) jsem ukládal na dlažbu, která byla podsypaná štěrkem. Dlažbu jsem musel dávat do vodováhy a současně do konkrétní výšky vzhledem k okolní dlažbě. No byla to „zábava“. Ukládání probíhalo asi na pětkrát. Když tohle bylo konečně hotové, hodil jsem pod celé pískoviště ještě plachtu. Nakonec jsme dovezli půl tuny písku.

Možná si říkáte, proč máme v krajích pískoviště tu další dlažbu. Na to totiž navazuje „kryt“ pískoviště. Ten totiž tvoří dřevěný dětský domeček, který do pískoviště zasouváme. Domeček jsme už měli a pískoviště jsme následně vyrobili podle rozměru domečku, aby se do něj přesně vešel. Domeček je ochrana (i když pouze částečná) proti dešti a navíc si v pískovišti mohou děti hrát i v létě, když je venku to nejhorší sluníčko, při které by jinak nebylo úplně dobré pouštět děti ven.

Tak a teď k tomu, proč tohle byl ten nejhorší nápad. Znáte děti. I když možná někdo neznáte. Děti dělají bordel. Dělají ho pořád a pomocí čehokoli. Teď už si snad dokáže každý představit, že písek, jak jsme si bláhově mysleli, nekončí pouze v pískovišti, ale je roznášen po celé terase. Příšerné. Pokud pískoviště, tak někde v rohu pozemku. Daleko od terasy! Pro nás už je bohužel pozdě. Nicméně už máme plány do budoucna. Pískoviště se zasype (hlínou nebo betonem) a nahoru postavíme vířivku! To bude paráda.

Okapový chodníček u garáže

První a poslední okapový chodníček, který jsem u domu realizoval, byl okapový chodníček vedle garáže, kde jsme nepotřebovali žádný chodník. Sice vedle garáže máme bránu, ale tou se normálně ven nechodí.

Betonáž probíhala zcela normálně. Ovšem aby se tam ten 20 cm obrubník vešel, bylo potřeba odkopávat trochu zeminy ale hlavně štěrk, který jsem už měl u garáže přes rok (možná i déle) navezený. Bylo to docela peklíčko, ale nakonec dobrý.

Co mě hodně potěšilo, bylo zjištění, že výšku obrubníku před garáží a za garáží máme téměř ve stejné výšce, takže nádhera. Nebylo zapotřebí nijak řešit „přechod“ jedné výšky obrubníku na jednom konci s tím na druhém konci. Když bylo zabetonováno, štěrku uvnitř chodníčku bylo celkem dost, ale něco málo chybělo. A jelikož měl soused říčního štěrku víc, než potřeboval (zrovna si rekonstruoval parkovací plochu před domem), tak jsem toho využil a hned to vypadalo o dost lépe.

Finalizace chodníčků kolem domu

Jdeme do finále. Kromě okrasných dodělávek kolem bazénu a vyrovnání pozemku se zasetím trávníku už nám scházelo pouze dodělat chodníček za domem vedoucí z terasy do garáže (a naopak). Manželka mě přesvědčila, že za garáží uděláme chodníček trochu širší, kdybychom tam něco potřebovali vyskládat z garáže. Vyplatí se poslouchat manželku. Hned jsme to totiž využili. V posledních týdnech slouží pro uskladnění travních substrátů a předtím jsem na něm skladoval věci, které se nevešly do garáže. Teda pouze dočasně nevešly.

Realizace probíhala zcela klasickým způsobem, jakým probíhala dlažba před domem či chodníček, který vede od vstupních dveří kolem domu na naši terasu. Nejdříve se rozhrnul a srovnal hrubý štěrk. Ten tam ležel už opravdu dlouho, takže žádné hutnění nebylo potřeba.

Pak přišel na řadu jemný štěrk, který jsem si objednal společně se sousedem, který se taky konečně rozhodl zrealizovat svoji terasu. Pak se začala pokládat dlažba. Dlažba, která nám ještě zůstala z realizace dlažby před domem a chodníčku vedoucího na terasu. No jo, jenže velmi rychle jsme zjistili, že jí nebude dost. Ani zdaleka. Přesněji chyběla necelá paleta dlažby. Jenže naše dlažba byla na objednávku. Čekat se nám nechtělo, tak jsme se rozhodli, že plynule přejdeme na obyčejnou dlažbu Holland, která má pouze jeden rozměr a budeme ji skládat tak, jak vidíte na obrázku výše. Co se nám taky zalíbilo, bylo dávat sem tam původní větší dlaždice, které tu jinak nudnou dlažbu obzvláštňovaly.

Čeho si můžete taky všimnout, je větší mezera mezi obrubníkem a dlažbou. Normálně bych byl spokojený s centimetrem, ale očividně jsem si při zabetonovávání obrubníků nechal větší prostor, takže vzniklou mezeru (asi 2 cm) jsem následně vysypával ještě jemným štěrkem. Takové dořezy bych nikdy nedělal.

To ovšem nebylo všechno. Při tom zabetonovávání obrubníků jsem si asi musel něco šlehat, jelikož mi to tentokrát nevyšlo na celé dlaždice ani na jednom konci. Konec u terasy by se dal ještě pochopit, jelikož tam jsem s tím kvůli terase stejně nemohl nic dělat, ale konec za garáží mě tedy dost překvapil.

Druhý konec u terasy jsem taky nevyřešil zrovna nejlépe, jelikož jsem nejdříve realizoval dlažbu vedoucí od garáže a následně jsem přešel na terasu a jel dlažbu směrem ke garáži. Co se tedy muselo stát? Dořezy mi vyšly ve spojení jednotlivých konců chodníku (jednoho vedoucího od garáže a druhého od terasy). Jak vidíte na fotografii, nějak jsem se s tím nakonec popral. Výsledek v mých očích nevypadá tak špatně.

A ještě jednu věc jsem za garáží vymyslel. U garáže máme vývod pro vodu z domu. Takže jsem přesně pod kohoutek místo dlaždice dal říční štěrk, přes který může skapávající voda odtékat někam k základům, kde ji chytne drenážní potrubí a případně ji odvede do vsakovacích tunelů na zahradě.

Skládání kamenného plotu

Jedna z činností, kterou jsme tak nějak postupně dělali už někdy od listopadu do konce března. A to myslím, že jsme to udělali docela rychle. Hlavně proto, že bylo hezké počasí. Jinak to mohlo být ještě na mnohem déle. A co bylo to kouzelnou činností? Skládání našeho čelního kamenného plotu.

Takto tedy vypadá výsledek. Musím říct, že jsme moc spokojeni. Ta dřina a ruce, které jsme na tom při realizaci nechali, stály za to. Průběhu se dnes už můžu smát, ale tenkrát nás to už pěkně štvalo. Byla to prostě dřina. Koho by navíc bavilo skládat kameny do 12 cm širokého a 160 cm vysokého prostoru? Tfuj. Snad je to napořád.

Pojďme ale na začátek. Ještě než se pustíme do skládání kamenů, zmíním ještě úpravu „podkladu“. Ztracené bednění, na kterém kamenná výplň leží, jsem, jak už jsem postupně dříve psal, upravil pouze z vnější (pohledové strany). Trochu to jde vidět na prvním obrázku, ale většina se stejně schovala pod zeminu a za kůru. Celá vnější strana ztraceného bednění plus ještě kousek zvrchu ztraceného bednění, který jde vidět před předním svařovaným panelem, jsem natáhl do lepidla včetně perlinky. Pak na to přišla penetrace a fasádní omítka.

Teď už ale k samotnému skládání kamenů. Ty se dávají mezi dva svařované panely. Takto přímo zakoupené. Aby se dodržela vnitřní vzdálenost těchto panelů (u nás nastaveno šířkou sloupků, na kterém jsou panely přimontovány – 12 cm), je zapotřebí panely pospojovat dráty, které můžete vidět na fotkách výše. Spíše než o dráty se jedná o tyče. To aby si někdo nemyslel, že se to může jednoduše roztáhnout. Nemůže. Stahoval jsem je sikovkami a i tak to šlo pěkně těžko. Těmito „dráty“ se dělají rozteče pro skutečné gabionové koše. Na šířku jsem dával „drátky“ po přibližně 30 cm a na výšku po 40 cm. K tomu jsem je dával do plotu postupně, jak se zaplňovala jednotlivá „patra“ plotu. Nešlo je dávat všechny najednou, jelikož pak vadila při protahování kamení směrem dolů.

Proč že jsme kamení protahovali a ukládali a prostě ho mezi panely nevysypali? To by bylo jednoduché, že? No, tak to bohužel. Zaprvé je 12 cm příliš úzký prostor, do kterého se nedají moc dobře kameny vysypat. Ne že bychom to nevyzkoušeli. Ale pletivo se padajícím kamením dost ničilo. Navíc kamení při 12 cm nedokáže vyplnit všechny mezery, takže bylo stejně potřeba kameny přerovnávat, aby nevznikaly velké mezery, přes které by šlo skrz plot jednoduše vidět.

Zadruhé jsme do plotu dávali i velké kameny, které se nám v plotě líbily o dost víc, než ty malé. A ty velké se už „sypat“ nedaly vůbec. Všechno to proto trvalo šíleně dlouho a protahování rukou mezi mezerami ve svařovaných panelech bylo dost náročné a bolestivé.

Nakonec jsme to za ten půl rok nějak zvládli. Tady jsem se pokusil ještě o boční pohled na vyplněné panely kamenivem, ze kterého by snad mohlo být poznat, že pletivo pod tíhou kameniva skutečně nijak zvlášť nevybočuje.

Abych ještě doplnil detaily realizace našeho čelního plotu, tak musím zmínit ještě dvě věci. Tou první je podomácku vyrobená krytka rohového sloupku. Ono se ve skutečnosti jedná o dva samostatné sloupky, které se vždy skládaly ze dvou čtvercových profilů 60×60 a které tchán spojil přeponou. Sice se dají na internetu koupil všelijaké krytky na sloupky (já kupoval, jak můžete vidět na fotce, na každý sloupek dvě krytky 60×60), ale na tento tedy ne. Vzal jsem tedy z kuchyně staré plastové prkénko, ze kterého jsem odřízl potřebný trojúhelník (ten zbytek jsem už samozřejmě do kuchyně nevracel). Jelikož měl původně zelenou barvu, postříkal jsem ho černou barvou a přilepil jsem ho ke sloupku pomocí silikonu. Takto spolehlivě drží doteď a do sloupku nám neprší.

Druhým detailem je část plotu nad elektro sloupky. Za sloupky jsem stejný plot udělat nemohl, jelikož na sloupcích máme elektro skříňku pro kanalizační čerpadlo a venkovní zásuvky pro vánoční osvětlení na plot. Vzal jsem tedy pouze kus svařovaného plotu, který jsem přimontoval ke krajním sloupkům bočního plotu se sousedem a čelního plotu. A aby nebyl průhledný, tak jsme ho opět vyplnili stejnými páskami, kterými máme udělaný boční plot, branku a bránu.

Asi vás nepřekvapí, že nám nějaké ty části svařovaných panelů zůstaly. Co s nimi? Takto jsme si vyzdobili naši studnu. Zbývající kousky jsou pospojovány zatočeným drátem, kterým se spojují části gabionového plotu, a opět se vzniklý prostor vyplnil kameny. Je to o hodně vzhlednější, než jak vypadala „holá“ studna. A to už je pro dnešek všechno. Jo a těch pytlů s kamením na studni si nevšímejte. To bylo pouze dočasné uskladnění.

Noční osvětlení domu

Ještě než se vrhneme na stavění, musím doplnit jeden rest. Před nějakou dobou padnul v komentáři dotaz na zámek v našich garážových dveřích. Do garáže nám totiž vedou dvoje dveře. Jedny s elektromechanickým zámkem ROTO ENEO A a druhé bez. Ty „bez“ fungují zcela běžně. Při zamknutí mají nahoře a dole výsuvné trny. Jak už jsem ale dříve psal, elektromechanický zámek ENEO A nefunguje jako „zamykací“ zámek. Pouze dveře otevírá, tedy elektronicky je nezamyká. Proto nemá ani výsuvné háky, ale pouze další střelky. Ty má tedy celkově tři.

Teď na další stavění. Konkrétně na světla za domem. O světlech před naším domem už víte. Jsou v ostrůvku umístěném ve vydlážděné ploše pro parkování před domem. Elektrikář nám konečně zapojil také světla za domem. Klasicky do obyčejné krabičky, kterou zalil gelem. Jelikož nám světla dodali s 5 metrovými přívodními kabely, stačilo spojit světla v jednom bodě, což ušetřilo nějaký ten materiál, a tedy i naše peníze.

Jak už to v prosinci bývá, se tmou někdy kolem 16. hodiny se dělává venku dost špatně. Nic se ovšem nedalo dělat. Čelovka na hlavu a šlo se pracovat. Zemina už byla pěkně rozbahněná, takže jsem nosil na botách půl metrový nános. Zase se dobře vykopala díra pro průchodku. Jak asi vidíte na obrázku, průchodky pro kabely jsou ve stylu „co dům dal“. A ne jen náš dům, ale i co dali sousedi. Na konci ulice jsem si totiž všiml, že soused má několik červených průchodek, avšak se mi zdálo, že už je nemůže k ničemu využít. Tak jsem se ho zašel zeptat, zda jsou volné. Byly.

První průchodka, to je ta, co mi zůstala z naší stavby, byla pod štěrkem. Ta ani není na fotce vidět. Do té jsem strčil další průchodku, která již na fotce je. Spoj jsem vypěnil, zalepil. Dle tvrzení elektrikáře, se tam ovšem voda stejně dostane. Druhá část průchodky už nebyla moc dlouhá, takže po chvilce jsem přešel na průchodku, kterou jsem získal od souseda. Opět spoj, ale pouze z obyčejné kobercovky.

Málem bych zapomněl na jednu specialitku. Jelikož jsem kabely do průchodek vkládal až když už bylo všechno spojené, bylo potřeba všechny průchodky podélně rozříznout. Vážně. Jinak bych tam ty kabely už nedal. rozhodně jsem do toho nešel nožem. Použil jsem flexu.

Kabel jsem následně do průchodky nasunul a řez jsem otočil směrem dolů, aby voda z chráničky vytékala a nedržela se v ní. A jelikož se s kabelem nejdříve přišlo na roh chodníčku u domu, kde je prostřední světlo, u kterého je krabička se spoji, bylo zapotřebí se ještě s jedním kabelem vrátit na místo, kde bude první světlo. Do stejné chráničky jsem tedy vkládal další kabel, který jsem následně pouze vyvedl v místě umístění světla. To, jelikož má dostatečnou ochranu proti vodě, šlo přímo do zeminy.

Pro další část kabeláže, která byla nasměrovaná za dům, už nevystačily červené průchodky. Přešlo se tedy na zbývající HTčkové šedé trubky. Prostě, aby kabel byl alespoň nějak chráněn proti případnému překopnutí, které se snad stejně nikdy nestane.

Ze zakopávací akce nemám již poslední část pořádně vyfocenou, protože kromě tmy začalo i pršet. Dodělávka byla tedy dost ve spěchu, ale na této fotografii se alespoň můžete podívat, jak vypadá náš osvětlený dům v noci. Jestli by se někdo chtěl zeptat, jestli je to dobré osvětlení pro fungování na zahradě – spíše ne. Dům je sice osvětlen, takže nějaké světlo se odráží do prostoru, ale chodit kolem světla, které vám svítí do očí, je nic moc. Je to tedy spíše pro efekt. Něco jako vánoční osvětlení. Jen celoroční.

Dodělávky kolem garáže

Nacházíme se někde na přelomu listopadu a prosince a kolem garáže máme překvapivě docela dost nedodělků. Jedním z nich byl například hromosvod.

Ten nám totiž elektrikář nakonec dělal minimálně natřikrát. Vždy, když přijel, že na tom bude pracovat, tak na něco zapomněl, nebo mu něco nedodali, co už dávno mělo být, a takto se to táhlo právě už nějak od července, srpna. Jednalo se o samostatný hromosvod, který nebyl sveden z hlavní střechy, ale byl proveden speciálně pouze pro plochou střechu garáže. Podle revizáka bylo prý zapotřebí natáhnout hromosvod z jednoho konce garáže na druhý. Vzhledem ke konstrukci naší garáže mi bylo záhadou, jak to elektrikář provede. Původně jsem myslel, že půjde po dešťovém žlabu.

Jaké proto bylo překvapení, když přivezl tyto plastové „bobky“, jako úchyty pro vedení hromosvodu. Jednalo se o kus celkem vzhledného plastu, který byl něčím naplněn (bohužel si už nevzpomenu čím), ale bylo to těžké. Písek možná? Nicméně to zajistilo stabilitu hromosvodu. Podle vyjádření našeho elektrikáře je toto standard, jelikož hromosvod musí být veden min. 10 cm (teď nevím, jestli nekecám) nad plochou střechou. Asi aby se v zimě případně netopil ve sněhu. Nebo tak něco. Co mě ještě celkem dost na těchto bobcích překvapilo, kromě jejich vzhledu, byla cena. Cokoli, co bylo totiž potřeba dokoupit, ať už to byla krabička na fasádu apod., se pohybovalo ve stokorunách. Zmíněná krabička byla myslím za 400,-. Při představě o celkové ceně všech těchto „speciálních“ držáčků jsem šel do mdlob. Realita byla ovšem někde úplně jinde. 20,- za kus? Nádhera.

Hromosvod byl sveden samozřejmě po dešťovém svodu, kde na něj byl připraven zemnící pásek, který je zabetonován v základech domu. To ovšem nakonec taky nějakou dobu trvalo, jelikož na to zase něco nebylo, takže na finální připojení jsme si nějakou dobu ještě počkali.

Kromě hromosvodu nám vedle garáže chyběla ještě brána. Opět se, stejně jako v případě branky, která je u vstupních dveří a vede na zahradu, jedná o ruční práci. Nakoupený materiál, vyrobené na míru, odvezené do zinkovny, opracované, natřené a nakonec „vyzdobené“ antracitovou páskou tak, jak to máme na brance. Původně jsem si myslel, že na vyrobený rám našroubujeme stejnou síť, ze které je vyrobený čelní plot, který jsme vyskládali kameny, ale nakonec to tchán vyrobil včetně sítě, což nám ušetřilo ještě nějaké další peníze.

Celá brána je ovšem pěkně těžká. Sice je pověšená na pořádném sloupu, který má pořádný betonový základ, ale tchán stejně tvrdil, že by se časem prověsila. Takže bylo zapotřebí ji z druhé strany podepřít. Opět vyrobený „nájezd“, natřený a řádně zabetonovaný. Nakonec bylo složitější zabetonovat to tak, aby seděla vzdálenost od garáže (z jedné a z druhé strany) a samozřejmě si ještě pohlídat výšku. Nakonec na to padnul celý pytel a kousek betonu.

Zimní betonáž

Dnes to bude o doplnění několika drobností. No, i když „drobností“ zní trochu jednoduše. Lehká práce to rozhodně nebyla.

Nejdříve bych chtěl doplnit fotku naší dlažby, respektive její přechod na přilehlý silniční obrubník. V dřívějších komentářích někdo zmiňoval, že by měla být dlažba přibližně o centimetr výše než okolní obrubníky, respektive výška, ve které bychom si dlažbu přáli mít. Dlažba si po realizaci (a po zvibrování) ještě o něco sedne, tak abyste se nedostali nakonec moc nízko. My už nějakou dobu dlažbu užíváme pro parkování před naším domem. Jak snad jde vidět na fotografii, o moc si zatím nesedla.

Jelikož jsem musel na polovině dlažby dělat malý dořez, hranu dlažby jsem seříznul, aby nevznikla ostrá hrana.

A teď k té „lehčí“ prácičce. Kolem bazénu plánujeme udělat povrch z kamenného mramoru. Beton, který máme kolem bazénu byl ovšem „otevřený“, tedy nebyl ohraničen žádným obrubníkem nebo tak podobně. Respektive pouze z jedné strany. Jak jsem totiž psal v dřívějším článku, na druhou stranu jsem dal obrubník z důvodu toho, aby to lépe vypadalo, respektive jsme to sladili s terasou a obrubník kolem terasy jsme prodloužili i kolem bazénu. Tedy z jedné strany. Druhá a zadní strana bazénu zůstala odkrytá. A když jsem si četl nějaké informace ohledně kamenného koberce, zjistil jsem, že je důležité, aby byl krytý před mechanickým poškozením, protože pokud například sekačka náhodou uštípne nějaký kamínek, už ho tam nikdy nevrátíte. Nastal tedy čas zajet pro další obrubníky.

A jelikož se nacházíme na začátku listopadu, než jsem odnesl obrubníky k bazénu, byla venku tma. Vytáhnul jsem tedy svítilnu, nahodil čelovku a šlo se betonovat. Bůh zaplať, že to vůbec šlo. Minulá zima byla vůbec pro stavebníky velice příznivá, jelikož vlastně skoro žádná zima nebyla. U nás asi pouze dvakrát nasněžilo. Jinak nic. Práce ve tmě má přes svoje zjevné nevýhody dvě podstatné výhody. Zaprvé pořádně nevidíte na to, jak jste to udělali blbě a zadruhé už se vidíte doma, v teple, takže vám to jde mnohem lépe od ruky, což je spojeno s první uvedenou výhodou. Ale nemůžu říct, že by to bylo tak strašné. Nebylo. Jen sousedi si ťukají na čelo.

A ještě jedna „zajímavost“. V našem okolí se teď staví několik domů. To, že se betonová deska vylévá přímo do perimetru, jsem viděl už mnohokrát. Ovšem takto vytvořit zpětný spoj jsem tedy ještě neviděl. Respektive tady v tom případě se ani žádný zpětný spoj vytvořit nemohl. Asfaltová penetrace byla natřena přes zeď a přímo na perimetr. Jak to ale natavovali na ten perimetr, to netuším. Asi pouze nahřáli asfaltové pásy a připrcli je k perimetru.

Detaily kolem stříšky

A je tu další článek. Omlouvám se za tu prodlevu. Myslel jsem si, že už to bude lepší, ale je to pořád stejné. Slibuji ale, že už se to zlepší. Jako bych vás slyšel: “nic neslibuj, zase to nedodržíš”. Au. Ale asi máte pravdu. Snaha se ale cení, no ne?

Tak raději popojedeme a na úvod mám pro vás hned jednu budovatelskou radu. U nás v obci se konečně chystá stavba obecního vodovodu a my doma řešíme, jestli to chceme. Jestli je pro nás lepší přejít na obecní vodu, u které nebudeme řešit její kvalitu, a zahradu zalívat ze studny, tedy ve výsledku platit jen to, co skutečně spotřebujeme, či zůstat na čističce vody z naší studny, platit stočné paušálem a náklady spojené s provozem a servisem čističky, které vyjdou asi na tolik, co by stál odběr obecní vody, ale zase bychom absolutně neřešili množství odebrané vody. Problém je, že nevíme, kolik činí naše přibližná spotřeba vody. Kvůli studni jsem se totiž vybodnul na vodoměr. Velká chyba! Teď to musím řešit dodatečně. Zmiňovanou radu pro vás už asi tušíte: Nezapomeňte na vodoměr, přestože berete vodu ze studny a považujete ho za zbytečnost. Nikdy nevíte, kdy se to změní.

Nezdá se to, ale pomalu se chýlíme ke konci naší budovatelské cesty. Pojďme se ale konečně dostat k našemu stavění. Dneska to bude hodně obrázkové. V obrázcích budeme skákat trochu v čase, takže někde bude plot již vyskládaný kameny, někde ještě ne. Posledně jsme udělali nad vchodem stříšku, takže nám už neprší na vstupní dveře. Slíbil jsem vám fotku zastřešení z větší dálky. Máme kolem ní hromadu detailů, takže pojďme na ně. Mimochodem, kdyby se vám stříška zdála trochu prohnutá, tak to se vám nezdá. Je prohnutá, ale ve skutečnosti to není tak hrozné, jak to možná vypadá. Ona se totiž asi o centimetr prohnula na konci, kde není vůbec ničím podepřená, a to když jsem na ní lehl při realizaci zastřešení. Alespoň jsme otestovali její nosnost. Tak raději popojedeme.

Nejdříve se pojďme podívat na odvodnění stříšky. Voda ze stříšky stéká rovnou do hranatého podomácku vyrobeného (čti „další práce šikovného tchána“) žlabu, který je ukončen řetězem, po kterém stéká většina vody. Píši „většina“, jelikož nějaká voda z otvoru ve žlabu, ve kterém je uchycen řetěz, „stříká“ přímo do kamenného plotu pod ním. Možná by tolik nestříkala mimo, kdybych tu díru pro řetěz neudělal tak velkou. Na fotce si můžete také všimnout osvětlení, o kterém se zmíním později, branky vypletené páskami, kterými jsme dělali výplň plotu, který mezi sebou máme se sousedem. To aby nám to hezky ladilo. A ještě na fotce můžete vidět již zmiňovaný vyskládaný kamenný plot, respektive jeho první část. O skládání plotu přinesu článek ale až někdy příště.

Zpátky ale k dešťovému svodu. Řetěz je sveden do tohoto potrubí, které, jak můžete vidět na předchozí fotografii, je skryto mezi kamením a které ústí směrem do naší zahrady.

Potrubí jsem zkrátil, vykopal pod ním dostatečnou jámu, aby se měla kam případně kumulovat stékající dešťová voda, kdyby byla nějaká větší průtrž. Osobně si tedy myslím, že kdyby došlo k většímu dešti, tak by voda stejně stříkala ze stříšky všemi směry, takže by to bylo skoro jedno. Raději jsem ale vykopal díru, než aby nám to teklo do trávníku, který by byl v daném místě nepochozí. Jámu jsem vyložil geotextílií a ohraničil skrytým obrubníkem, který jsme koupili pro rozdělení kůry a kameniva na naší okrasné zahrádce vedle terasy. Následně do jámy ještě přijde kamenivo, ale to doplním až příště.

Možná jste si na plotu všimli poštovní schránky. Tu jsem přímo připáskoval k pletivu, tak doufám, že nám to jednou nerupne a schránka se nezřítí na zem. Jelikož je ale schránka většinou prázdná nebo maximálně v ní je pár letáků a nějaký dopis, věřím, že to bude v pořádku.

Někdo si možná ještě vzpomene (někdo se teď podívá do starších článků), jak jsem připravoval podhledovou cetrisovou desku pro zapuštěná světla a pohybové čidlo. Prozradím vám: byla bílá. Když jsem dodělal stříšku, nahodil jsem nahoru tu bílou stříšku, koukli jsme na to a … no bylo to hnusný. Z dálky i z blízka. Takže jsem desku otočil, napenetroval a natáhnul do tmavě šedé (vlastně bych jí mohl nazývat klidně „antracitové“) omítky, kterou máme na garáži a plotu. Stejně tak jsem natřel antracitovou penetrací OSB desky, které tvoří spodní vrstvu zastřešení. A musím říct, že to vypadá daleko lépe. Sem tam se někdo ještě zastaví nad tím, jestli to nechtělo natřít ty světla či je vyměnit za černá, ale přesně takto se nám to teď líbí.

Bohužel, co se úplně nepovedlo, je umístnění kabelů, které jsem přibližně vyvedl tam, kde jsem si myslel, že ještě bude stříška, respektive podhled stříšky. Celou konstrukci stříšky jsme ale dost zjednodušili a podhled je jen na třetině, takže kabely, které jsem vyvedl nad vchodem (jdou vidět na předchozích fotografiích), jsme schovali do černé průchodky. Průchodka je připevněna k nosné konstrukci stříšky a svedena je samozřejmě do podhledu, kde je vše pospojováno. Všechno se holt úplně nepovede.

Zastřešení nad vchodem

Opět se po delší pauze vracím ke psaní článků. Musím se vám přiznat: je to teď sakra náročné. Sezóna v plném proudu a kolem domu je toho tolik, že nevíte co dřív. Navíc mám jeden vzkaz. Vzkaz plevelu, co u nás roste na zahradě: „Jdi už někam!“

Ale zpátky ke stavění. Jelikož dlažba byla hotová, nastal čas konečně zastřešit ten náš vchod. Půjčil jsem si tedy vozík a zajel do stavebnin pro OSB desky (tloušťku si už nepamatuji, ale bylo to myslím 18-22 mm), trubky na svody a parotěsnou fólii.

A jakou, že to budeme mít krytinu? No přece plechovou. Matně si vybavuji, že jsem o tom již dříve něco psal, ale možná jsou to jen moje domněnky. Původně jsme přemýšleli o polykarbonátových deskách. Už jsme je měli dokonce objednané. Naštěstí pouze s osobním vyzvednutím. To jsme si ale v průběhu čekání rozmysleli. Na polykarbonát totiž padá bordel, kadí ptáci a obecně se velmi jednoduše špiní. A to jsme nechtěli řešit. Takže jsme se rozhodli nakonec pro plechovou krytinu vyrobenou na míru. Cena nebyla špatná, ale jelikož to bylo tak strašně jednoduché, domluvil jsem se s tchánem, koupil plech a on nám tu krytinu prostě vyrobil. Kromě nakoupených OSB desek to tedy vyšlo docela dost levně.

První akční foto z naší kamery namířené před dům ukazuje nosnou konstrukci střechy. Možná to není skoro vidět, ale na ni jsem nalepil měkkou pěnovou pásku. Standardně používaná samozřejmě na něco jiného, ale mně perfektně posloužila jako dilatační oddělení OSB desek a kovové konstrukce. To kvůli roztažnosti kovu na přímém slunci, aby nám ta střecha moc hlasitě nevrzala.

Pak se hned přešlo na OSB desky. Dávat je tam sám nebyla samozřejmě žádná sranda. Jednou mi musela pomoct i manželka. Ale tak co má člověk dělat, když má rodina na starosti i jiné věci? Prostě jsem to jel sám.

Tady na této fotce je vidět na OSB desce ta pěnová páska. Tady jsem ji už ale nepoužíval. Tady jsem vzal kus parotěsné fólie a vložil ji na a dospod kraje OSB desky. Abych tam měl nějaké ukončení. Přichytáváno stavební sponkovačkou.

Pak přišla méně příjemná část, kdy jsem dával na OSB desky parotěsnou fólii. Abych ji připevnil i u domu, musel jsem vylézt na OSB desky. Fuj, to bylo nepříjemné. Úplně jsem se viděl, jak letím dolů.

No ale neletěl a tady už je to hotové.

Jelikož se brzy stmívalo, přecházíme do nočních fotek, na kterých toho už moc není vidět. Tady by měla být vidět plechová krytina, jak jí dávám na parotěsnou fólii. Tohle bylo asi nejjednodušší.

Co ale nebylo vůbec jednoduché, bylo ukotvit krytinu šrouby. U toho bylo totiž potřeba opět nějaká ta akrobacie. Rozměřit, nakreslit a přišroubovat.

A to je konec. Jednoduchá a relativně levná krytina. Příště snad ukáži za bílého dne.

Prodloužení jímky a samá dlažba

Stavební sezóna je v plném proudu. No nemám pravdu? U mě se to například pozná tak, že nemám čas na psaní článků. Je toho teď zkrátka moc. Nedá se nic dělat, takže navážeme tam, kde jsme minule skončili.

Dlažba byla hotová. Zde ještě ukázka toho, jak se mi to všechno krásně potkalo. Toto místo je pod ostrůvkem, nad kterým jsem původně začínal. Jednou cestou jsem šel poté vlevo, tedy před garáž a následně pokračoval napravo před vstup do domu. Poté jsem zamířil směrem k silnici, tedy k místu, kde končil ostrůvek. A tam se mi tyto dvě cesty opět setkaly a já měl radost, že to vyměřování obrubníků bylo opravdu k něčemu, respektive, že se mi to docela povedlo.

Není ale čas, takže pokračujeme. Hned po dokončení dlažby, kde jsem si ještě vyhrál s dořezy a následně jsme do mezer vysypali skoro 10! pytlů písku, jsem se přesunul na plochu před dům. Ke ztracenému bednění tvořícímu základ plotu, jsem dal NOPovou folii a začal rozvážet zeminu.

Tu jsem samozřejmě nerozvážel jen tak z ničeho nic. Bylo totiž zapotřebí najít poklop do kanalizační jímky. Tu jsme totiž měli strašně moc utopenou, takže nám tchán vyrobil ocelový límec, který měl tvořit „prodlužku“ pro jímku. Ještě předtím jsem ho ovšem asi dvakrát natřel gumoasfaltovou hydroizolací, aby nám ta ocel nezačala reznout.

Poklop jsem našel, pracně jsem ho celý pořádně obkopal, abych se dostal až na plastové zpevnění jímky, na které se prodlužka nakonec položila. Pak se to mohlo zase hezky obsypat zeminou.

Následně jsem pokračoval v betonáži obrubníku pro dokončení chodníku od vstupu domu na boční terasu. To byla klasická rutina.

Následně se mohl do prostoru chodníčku dosypat štěrk, uhutnit ho a začít rozvážet jemný štěrk pro položení dlažby.

Na což jsem po pár dnech navázal. Opět rutina. Železný jekl na jednom konci, obrubník na druhém, mezi tím lať. Tohle jsem už velmi dobře uměl, takže položit to byla už docela legrace. Škoda jen, že už bylo dost ošklivé počasí.